Curt WITTENBECHER

Curt Wittenbecher, narozený 1. srpna 1901 v Magdeburku a zemřelý 2. ledna 1978 v Brémách, byl významný německý malíř, kreslíř a grafik.

Po absolvování střední školy v Magdeburgu v roce 1921 začal Wittenbecher studovat na soukromé škole výtvarného umění v Mnichově pod vedením Moritze Heymanna a Waltera Thora. Poté pokračoval ve studiu na Kunstgewerbeschule v Berlíně-Charlottenburgu u Harolda Bengena a dokončil je v Magdeburgu u Ernsta Hoffmanna a Richarda Winckela na tamní Kunstgewerbe- und Handwerkerschule. V roce 1925 se stal členem magdeburského uměleckého spolku St Lukas, z něhož krátce nato vystoupil. V Magdeburku si získal vysoké renomé jako malíř a grafik na volné noze. V roce 1934 se stal členem Sdružení umělců v Börde a až do jeho rozpuštění v roce 1939 zastával funkci místopředsedy. Poté zaujal vedoucí postavení v „Gleichgeschaltete“ Künstlerkameradschaft Magdeburg a byl zodpovědný za organizaci každoročních uměleckých výstav v Magdeburgu během válečných let. V roce 1942 mu byla za jeho umělecké úspěchy udělena Cena města Magdeburku za umění.

Po službě v armádě a ve vojenských nemocnicích v Holandsku se Wittenbecher v roce 1944 přestěhoval do Hindelangu v Allgäu. Na konci druhé světové války utrpěl 16. ledna 1945 při náletu na Magdeburg úplnou ztrátu svého bytu a všech svých uměleckých děl. V roce 1949 se přestěhoval do Worpswede a později, v roce 1955, do Brém, kde působil jako malíř na volné noze až do své smrti.

Během četných cest, které ho zavedly do Nizozemska, Anglie, Švýcarska, Itálie, na Island a především do Řecka, Wittenbecher vždy nacházel inspiraci pro svou malbu.

Wittenbecher byl ženatý s Hildegardou Wittenbecherovou, rozenou Marquardtovou. Jako vdova odkázala velkou část jeho umělecké pozůstalosti v podobě akvarelů a olejomaleb Nadaci Brémský domov.

Wittenbecherův umělecký vývoj charakterizuje originální expresionistická fáze přes naturalistickou krajinomalbu až k výrazné abstrakci, která nakonec vyústila v jeho vlastní nezaměnitelný styl. Jeho tvorba vždy začínala kresbami, které často vyústily v akvarely nebo olejomalby.

Wittenbecher se také intenzivně zabýval teorií svého oboru a již v mládí absolvoval kurzy v magdeburském centru pro vzdělávání dospělých. Později také přednášel dějiny umění v Brémách.

Jako milovník hudby Wittenbecher rád maloval koncertní situace a řídil se přitom zásadou: „Slyšet, co vidím – vidět, co slyším“.

Postupem času se Wittenbecher stále více věnoval akvarelům jako své nejoriginálnější formě uměleckého vyjádření.

Gerhard Gerkens, hlavní kurátor brémské Kunsthalle, vzdal hold jeho dílu ve své smuteční řeči.

Výběr z jeho olejomaleb zahrnuje díla jako „Raněný muž“ (1942), oceněný obraz v KHM Magdeburg, „Worpsweder Elegie“ (olej, vystavený v Kunstverein Hannover v roce 1954) a „Koncert, finále“ (olej, 1970/71). Jeho krajinomalby, převážně ve formě akvarelů, zahrnují motivy ze Severního a Baltského moře, Odenwaldu, Bodamského jezera, Cornwallu (Anglie), Řecka, Nizozemska a Itálie.

Mezi Wittenbecherovy portréty osobností patří Wilhelm Kaisen (starosta Brém), Mary Wigmanová (tanečnice), Harald Kreutzberg (tanečník), Ernst Friedlaender (publicista), Heinz Frowein (starosta Wuppertalu) a Hanns Lilje (protestantský biskup).

Wittenbecher vytvořil také portfolia jako „Brémy – viděné Curtem Wittenbecherem“ (8 kreseb perem a tuší, 1960) a „Brémy – 8 originálních litografií“ (1961) a nástěnné malby ve městech, jako jsou Brémy, Bochum, Magdeburg, Barby a Elmshorn.

Jeho díla se nacházejí ve veřejných sbírkách a institucích, například v Goetheho institutu v Aténách, v Městské a umělecké hale v Brémách, v Městské umělecké sbírce v Chemnitz, v Dolnosaské zemské galerii a v Hannoveru, v Hamburku, v KHM Magdeburg, ve Státním muzeu v Münsteru, v Märkisches Museum ve Witten/Ruhr a ve von der Heydt Museum ve Wuppertalu.

Mezi jeho výstavy patří kolektivní výstavy v Kunsthandlung Heinrichshofen/Magdeburg (1932), Kaiser-Friedrich-Museum v Magdeburgu (1934), Landesmuseum Münster (1948/1949), Bremer Kunsthalle (1959), Goethe-Institut Athény (1958) a Kunsthalle Bremerhaven (1969).